Brandýs nad Orlicí dějiny hradu

 

        Počátky hradu, jenž se vypíná nad dnešním městem Brandýs nad Orlicí, spadají do poslední čtvrtiny 13. století, tedy do období vnější (německé) kolonizace, kdy se provádělo doosidlování méně zalidněných a výše položených okrajových částí českého království. Ale již před tím zde existovala osada Loukoť (dnešní západní část Brandýsa nad Orlicí), v pramenech zmiňována roku 1227, jako výsledek vnitřní (české) kolonizace a osidlovací činnosti Kojaty Hrabišice. Kolonizací kraje v okolí Brandýsa nad Orlicí byli pověřeni příslušníci rodu z Brandisa, zřejmě králem Václavem II. Tento rod pocházel z hradu Brandis nedaleko Lipska v dnešním Sasku.

         Zakladatelem hradu mohl být Jindřich z Brandisa, který se dostal ze služeb olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburka ke dvoru Václava II., jak nám dokládají jeho svědectví na královských listinách z let 1289 a 1297. Pro Jindřichův pobyt v Brandýse nad Orlicí však nemáme přímých dokladů. V literatuře se objevuje i jiný názor, že pravděpodobným zakladatelem hradu a předkem pánů z Brandýsa (nad Orlicí) byl západočeský šlechtic Jindřich z Prostiboře. Toto méně pravděpodobné tvrzení by však posunulo založení hradu před rok 1274.

         První písemná zmínka, která se prokazatelně týká Brandýsa nad Orlicí, je z roku 1298. Tehdy se v pramenech připomíná Sezema z Brandýsa jako ručitel dluhů Vítka ze Švábenic. Další zprávy o pánech z Brandýsa nalézáme ve Zbraslavské kronice, kde údaj k roku 1308 mluví o Oldřichu z Brandýsa jako o jednom z účastníků loupeživých nájezdů na sousední lanšperské panství patřící tehdy cisterciáckému klášteru na Zbraslavi u Prahy. Zbraslavský klášter pak zaplatil Oldřichovi 30 hřiven stříbra, aby dál nepustošil jeho majetek. Oldřich je dál zmiňován v souvislosti se sporem mezi pány z Potštejna a pražskými patriciji  Pušovci. Za spoluúčast na vraždě pražského měšťana Peregrina Puše byl Oldřich roku 1312 odsouzen ke kajícné pouti do Španělska ke svatému Jakubu Compostellskému. Oldřich z Brandýsa se v pramenech objevuje naposledy roku 1323.

        Zprávy o majitelích hradu z následujících let nemáme. Teprve roku 1360 se objevuje jako nový majitel brandýského panství moravský šlechtic Jan z Boskovic. Jeho vnuk Jan byl v dobách husitských válek na straně Zikmunda Lucemburského a na podzim roku 1420 stál v čele obrany Vyšehradu. Následujícího roku bylo brandýské panství pravděpodobně vypleněno chrudimskými husity. Jestli se husité pokusili dobýt i samotný hrad, nevíme. Páni z Boskovic drží panství do roku 1423. Poté Jan nebo jeho dcera Veronika prodali Brandýs Smilovi Holickému ze Šternberka, jenž se jako majitel uvádí v letech 1429 až 1431. Na rozdíl od svého předchůdce byl horlivým husitou.

        O majitelích z let 1431 až 1450 nemáme přesné zprávy. Pravděpodobně od roku 1450 drží Brandýs významný kališnický rod Kostkové z Postupic. Zdeněk (III.) Kostka, který se výslovně nazývá majitelem hradu od roku 1457, byl hejtmanem Chrudimského kraje, nejvyšší mincmistr, nejvyšší (pražský) purkrabí a blízký rádce krále Jiřího z Poděbrad. Roku 1467 podstoupil Brandýs bratrovi Janovi (I.), který si hrad zvolil za své sídlo. Jan (I.) Kostka z Postupic se roku 1483 vzdal práva odúmrti a potvrdil několik výsad místním obyvatelům. Naposledy se Jan (I.) připomíná roku 1486. Ke konci 15 století náležel Brandýs společně jeho synům Bohušovi (II.) a Janovi (II.), pod jejichž ochranou se začali do Brandýsa stěhovat příslušníci jednoty bratrské. Bohuš (II.) Kostka vymohl roku 1503 na králi Vladislavovi II. Jagellonském erb (znak) a pečeť se zeleným voskem pro městečko Brandýs. Bohuš (II.) byl jedním z prvních českých pánů, kteří se veřejně přihlásili k jednotě bratrské. Bratr Jan (II.) Kostka z Postupic však prodává brandýské panství  Vilémovi z Pernštejna roku 1506.

        Vilém z Pernštejna ale zrušil samostatnou správu panství, část byla připojena k pardubickému panství a zbytek byl spravován z nedalekého Potštejna. Navíc nechal pobořit brandýský hrad, který již nepotřeboval. Vilémův syn Jan z Pernštejna prodal roku 1544 část brandýského panství s městečkem a zpustlým hradem Bohušovi (III.) Kostkovi z Postupic. Bohuš (III.) se v letech 1546 až 1547 zúčastnil protihabsburského odboje, po jehož porážce byl odsouzen ke konfiskaci majetku. Pouze brandýské panství mu bylo ponecháno jako manství do konce jeho života. Včetně záboru majetku byl Bohuš (III.) potrestán zákazem opustit Brandýs nad Orlicí. Toto „vězení“ přimělo Bohuše (III.) k opravě pobořeného hradu. Ale opravený hrad však majiteli zřejmě nevyhovoval, a tak po roce 1553 začal stavět renesanční zámek přímo ve městě a hrad opustil. Po smrti Bohuše (III.) v roce 1557 připadlo panství králi Ferdinandovi I., který jej prodal vdově Libuši z Lomnice, druhé manželce Bohuše (III.). Ta odkázala panství roku 1559 svému synovi z prvního manželství Janovi ze Žerotína. Žerotínové (panství drží do roku 1636) již sídlí pouze na zámku, jenž stával v rohu náměstí na místě dnešních domů čp. 19, 20 a 21, a o hrad se již nestarají. Ten je znovu připomínán v roce 1632 jako pustý.

 

Literatura:

Sedláček, August: Hrady, tvrze a zámky Království českého. Díl II., Hradecko. Praha 1994 (fotoreprint pův. vyd. z r. 1883), s. 132-144.

Musil, František: Hrady, tvrze a zámky okresu Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí 1995, s. 14-19.

Musil, František: Osídlování Poorlicka v době předhusitské. Kraj na Tiché Orlici, v povodí Třebovky a Moravské Sázavy. Ústí nad Orlicí 2002, s. 159-165.

 

 

Pokusy o záchranu hradu

 

            Snahy o záchranu hradu Brandýs nad Orlicí lze sledovat v periodicky se opakujících vlnách od počátku 20.  století až do dnešních.

            V roce 1884 byl v Brandýse nad Orlicí založen Okrašlovací spolek, jenž do okruhu své činnosti zahrnul také areál zchátralého hradu. Hned v prvním roce své působnosti zde nechal umístit osm lavic a postupně přibývaly další. O rok později bylo zbudováno zábradlí podél některých přístupových cestiček a  na vyhlídkové plošině nad sklepními prostorami hradního paláce. Celkově byl hradní areál upraven pro procházky letních hostů. Okrašlovací spolek však zatím nepociťoval žádnou potřebu přímé záchrany samotného hradního zdiva. První požadavky v této věci se na půdě Okrašlovacího spolku objevily před první světovou válkou, která však pozastavila další kroky v záchraně hradu. Teprve po jejím konci se v roce 1920 spolek obrátil s prosbou o pomoc na majitele hradu Oskara Parishe a Státní památkový ústav. Bohužel bez úspěchu. V roce 1925 se propadla část stropu ve sklepních prostorách hradního paláce. Tato havárie vedla k dalšímu kolu jednání, avšak znovu bez výsledku. Okrašlovací spolek pokračuje v dosavadních aktivitách a pouze udržuje areál zříceniny – úprava cestiček, vyřezávání křovin apod.

            Zásadní změna ve vlastnictví této památky přišla v roce 1931, kdy hradní zříceninu kupuje spolu s dalšími pozemky město Brandýs nad Orlicí od majitele brandýského velkostatku Oskara Parishe. Tento vlastnický vztah existuje do dnešních dnů.

            Dalším mezníkem je založení místního odboru Klubu českých turistů (KČT) v Brandýse nad Orlicí 12. března 1944. Klub si vytkl za hlavní úkol záchranu hradu, který byl pronajat pražskému ústředí KČT na dobu padesáti let. Hned na to byla provedena sbírka na opravy, konzervační práce byly zadány místní stavební firmě Jiřička z Brandýsa. V roce 1944 tak byly zajištěny části zdiva paláce na jižní straně a samotné renesanční okno. Pro následující rok byly plánovány opravy propadlé klenby ve sklepení paláce, ke kterým již bohužel nedošlo. Kýžený konec války však paradoxně přinesl zastavení oprav. Pravděpodobnou příčinou byl celkový pokles veškeré činnosti odboru v poválečných letech, kdy vyprchalo počáteční vlastenecké nadšení.

            V květnu 1948 byl KČT (a s ním i brandýský odbor) začleněn do Československé obce sokolské. Ta pak v roce 1953 převedla všechny hrady a zříceniny, které vlastnila nebo měla v pronájmu, do státního vlastnictví. Ale hrad Brandýs nad Orlicí se mezi předanými památkami nevyskytoval a lze předpokládat, že někdy před rokem 1953 zaniklo právo pronájmu, a hrad tak zůstal ve vlastnictví města.

            Na počátku 60. let minulého století, v období uvolňující se společenské atmosféry, se objevil návrh pana ing. Vladimíra Porše, městského kronikáře a archiváře, na záchranu hradu. V letech 1962-63 se dokonce prováděly (neodborně) některé práce na hradě pod vedením vedoucího místního turistického oddílu TJ Jiskra. V následujícím roce (1964) byla postavena v prostoru hradního paláce dřevěná rozhledna, která však musela být po několika letech stržena pro svou špatnou konstrukci. 

            V 70. a 80. letech 20. století se opakovaně vedly další neúspěšná jednání o záchraně hradu. V roce 1998 byl vypracován poslední projekt, který počítal se zastřešením paláce na dřevěně konstrukci. Město však plán zamítlo z důvodu velké finanční náročnosti a z obav vandalismu návštěvníků hradu. 

            Posledním a doufejme že již úspěšným pokusem v záchraně této památky je založení občanského Sdružení pro záchranu hradu Brandýs nad Orlicí, o. s. koncem roku 2004.   

 

Literatura:

Klimeš, René: Snahy o záchranu hradu Brandýs nad Orlicí v minulosti. In: Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí 11, 2000, s. 24-34.